Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Neutuchající nadšení pět oslavné ódy na čaroděje, velké hrdiny, meče, démony, draky a všelijakou verbež. Jak jinak si vysvětlit tu neúnavnou snahu v pravidelných intervalech vydávat nová alba a psát další a další ságy. Pamětník desek z devadesátých a počátku nultých let si však jen smutně povzdechne, že na textech to nestojí a jde především o hudbu. A že libreta o mocných hrdinech provázely i povedené melodie a chytlavé refrény. Že „Eternal Glory“, „Dawn of Victory“, „Rain of a Thousand Flames“ nebo úžasná „The Wizard's Last Rhymes“ byly především skvělé skladby, ať už byly o čemkoliv.
RHAPSODY OF FIRE jsou pohrobkem slavných RHAPSODY a ač ta změna názvu měla právní důvody, pohrobkem jsem je označil hlavně z toho důvodu, že z původní (lépe řečeno z nejsilnější) sestavy tam zůstal pouze Alex Staropoli. Sepsat celou genealogii této kapely a jejích „spin-offů“ by zabralo celý článek, ale pár důležitých momentů zmínit můžeme. Významné byly samotné počátky, kdy se dali dohromady s producentem Saschou Paethem a společně pak hodně ovlivnili vývoj tak zvaného symfonického metalu. Někdy okolo alba „Symphony of Enchanted Lands II – The Dark Secret“ se však stále víc soustředili na co nejdokonalejší provedení, angažování velkých orchestrů a podobně, ale stavební materiál už trpěl značnou únavou. Klíčový byl především odchod Luca Turilliho, který byl spoluautorem všech skladeb a hlavní „melody maker“. To bylo patrno, když obě následná uskupení vydala svá alba. Duo Staropoli/Lione sice tuto bárku táhlo statečně dál, ale už tomu chyběla jiskra a lehká hravá kytara. O pět let později se odporoučel i Fabio Lione a bubeník Alex Holzwarth.
„Challenge The Wind“ je už třetím albem se zpěvákem Giacomem Volim. Fabio Lione byl jiná liga, ale Giacomo se snaží. Je sice poněkud nevýrazný, ale zvládá své party se ctí. Jiná věc je, že často nemá moc prostoru se rozvinout. Jeho role je de facto nahrávač pro sbory. Možná jsou mohutné a majestátné, ale ve své mnohosti a všudypřítomnosti se efekt dramatičnosti ztrácí. Horší je, že hudebně zajímavých momentů je na novém albu poskrovnu. Chybí nějaký výrazný refrén, který by uvízl v hlavě. Melodie, která by dostala trochu prostoru a nebyla hned zadupána sbory nebo hradbou vrstvených nástrojů.
Singl „Challenge The Wind“ je sice slušná úderka, ale je to takové schématické, jako kdyby to bylo složené z již předpřipravených modulů. „Whispers Of Doom“ a „The Bloody Pariah“ dávají prostor zpěvákovi, aby předvedl svůj rozsah a nebyl zcela upozaděn sbory. Jinak ale obě skladby nemají moc co nabídnout, bez paměťové stopy prosviští ušima a zmizí v zapomnění. Několik zajímavých momentů se dočkáme v nejdelší skladbě „Vanquished By Shadows“. Začíná zostra, nízko posazenými kytarami, ostrými rify a nezvykle agresivním zpěvem. Celá první polovina tak ukazuje RHAPSODY v temném nelítostném hávu. Ta je následně vystřídána akustickým intermezzem, které je i příjemným odpočinkem uprostřed desky, než jsou zvukovody opět profouknuty mohutným zvukovým náporem klávesových ploch a mocných sborů. Za tu první půlku dávám bodík nahoru.
„Kreel's Magic Staff“ stojí na čitelné melodii v pomalejším tempu a je to příjemné zpestření v jinak hodně provařeném materiálu. „Black Wizard“ má v sobě dramatické okamžiky a vcelku povedený refrén. To je třetí skladba, která dokázala zaujmout, zbytek alba už s ničím zajímavým nepřijde. Pochopitelně je to i věc vkusu, ale co tuhle kapelu sleduji skoro od jejich počátku, tak nyní zažívá dost neplodné období. Neplodné na nápady, materiálu stále chrlí hodně. V porovnání se starší tvorbou (především z období před odchodem Turilliho) jde o dost podprůměrný materiál. A tak se to má už několik alb v řadě. Ono je patrné, že Staropoli je spíš dobrý producent a aranžér orchestrálních pasáží, než skladatel či „hitmaker“. Zvukově není co namítnout, ale tohle už opakujeme od konce nultých let.
Staropoliho RHAPSODY OF FIRE se už dlouho plácají na místě. Staropoli je spíš dobrý producent než skladatel. „Challenge The Wind“ na chvíli dokáže zaujmout, ale jen do doby, než se pod mohutnou hudební hradbou a majestátnými sbory objeví rutinní skladatelský kolovrátek, který už nejméně dekádu neprošel revizí.
1. Challenge the Wind
[video] 2. Whispers of Doom
3. The Bloody Pariah
4. Vanquished by Shadows
5. Kreel's Magic Staff
6. Diamond Claws
[video] 7. Black Wizard
8. A Brave New Hope
9. Holy Downfall
10. Mastered by the Dark
„Challenge the Wind“ není „Wind of Change“ a RHAPSODY Alexe Staropoliho jedou dál ve svých už desetiletí ohraných schématech. Neposlouchá se to zle, ale je to takové rutinní a chybí tomu jiskra či výrazný moment.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.